Logo Madduka

Ahoj, já jsem Madduka.

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetuer adipiscing elit. Mauris suscipit, ligula sit amet pharetra semper, nibh ante cursus purus, vel sagittis velit mauris vel metus. Quisque porta. Pellentesque habitant morbi tristique senectus et netus et malesuada fames ac turpis egestas. Etiam dui sem, fermentum vitae, sagittis id, malesuada in, quam. Maecenas sollicitudin. 

více o mně

Čím se zabývám?

Co o mně říkají

Kdo je madduka

Cantadora – vypravěčka
Madduka – bubínek; medový hlas; Probouzení

Existují ženy s širokými boky, Cantadory - prostým hlasem vykřikují příběhy Žen žijících krví, dětmi, chlebem a kostmi. Pro ně je příběh lékem, který posiluje a narovnává Jedince i Společnost.

Ty, které na sebe vzaly odpovědnost takového řemesla, jsou mu oddány tělem i duší; jsou přímými nástupkyněmi tulaček, čarodějek a bláznů. Taková vypravěčka se odvolává „el duende“ – Větru, který přivane Duši do tváří a dokáže odstranit některé psychické zábrany, aby nechal promluvit Hlas, který je starší než samotné skály (Petros).

Příběhy uvádí do pohybu Vnitřní život.

Jsou obzvlášť důležité u života, který je vystrašený, rozštěpený nebo zahnaný do kouta. Miluješ-li přírodu, oblohu a vodu, je toto tou Vstupní branou. Máš-li hlubokou jizvu, právě ona se může stát dveřmi.

Jen my, samy sobě (a navzájem) si můžeme připomínat Duši Divošky. Letmá setkávání s ní, nás postupně dovedou k Cíli. Nebudeme už konverzaci omezovat pouze na „schválená“ témata. Poznáme, kdy naše Těla reagují na Pocity. Přestaneme dbát o to, aby naše Mysl byla omezena na věci všemi odsouhlasené.

Toužíš-li po hlubším životě: obleč kabát Instinktu; odhoď falešné pláště, sejmi obvazy, lék je připraven!

Následující strany jsou nabízeny jako Podpora těm, kteří:

  • jsou již na cestě
  • těžce pracují na vnitřních překážkách
  • se namáhají pro Svět

Věc je prostá: vstoupit zpět na „divoké“ duševní území, které nám kdysi patřilo. Vrátit se DOMŮ. Bez nás divoška uvnitř umírá. Bez divošky umíráme my. 

Všechny začínáme jako raneček kostí ztracených někde v poušti. Naší prací je sesbírat všechny své ztracené části, zazpívat nad nimi jako „la Loba“. Zpívat znamená používat Hlas Duše. Znamená to Dechem říci pravdu o své Síle a potřebě. Tomu se říká Zpěv nad Kostmi. Je to práce samotářská, konaná v poušti Duše. Tuto práci nemůžeš vtisknout do svého milence; la Loba není z vrstvy matky, panny, průměrné ženy, není vnitřním dítětem. Není královna, amazonka, milenka, je právě jenom to, co je. Nazývej ji La Que Sabé – ta která ví.

Doma“ u La Loby je fyzické tělo. Tělo není jen hloupou věcí, ze které se snažíme vysvobodit. Ve správné perspektivě je raketou, změtí pupečních šňůr vedoucích do jiných zkušeností. Tělo svými stavy vzrušení, uvědomění a smyslovými zážitky (např.poslechem hudby, cítěním určité vůně..) schopnost nás přepravit kamkoliv.

Mocí“ těla je jeho krása. Ale MOC v těle se vyskytuje zřídka (mnohé ji odehnaly týráním nebo studem za tělesnost).

Být Silná neznamená vypínat svaly, znamená to setkat se s vlastním duševnem, aniž bychom před ním utíkaly. Vlastním způsobem aktivně žít s divokou povahou, uvolnit jiskry k vytvoření světla, abychom mohli najít svoji cestu Nocí. Pravdou je (nesmíme si lhát), že snadnější je světlo odhodit a jít opět spát.

Ve světle totiž jasně vidíme veškeré strany sebe i ostatních, jak zmrzačené, tak božské – a všechny stavy mezi tím. Učíme se brát v úvahu všechny strany povahy nejen u sebe, ale i u ostatních. Žena, stejně jako i muž, se učí vidět své dvojí povahy. 

Zatímco jedna strana dvojí povahy ženy by se mohla nazývat Život, existuje i síla, která se jmenuje Smrt. Naučí-li se pak člověk tyto duality pojmenovat, ve skutečnosti je tím zcela proměněn.

Ať je to bezpečné, či nikoliv, nechat se vzrušit divokou duší druhého je akt lásky.

Divoký muž hledá svoji vlastní Pozemskou ženu. Náročnou úlohou muže je nenechat se odradit tím, co se na cestě děje; najít Její opravdová jména a nezneužít toho poznání k tomu, získat nad ní moc, ale spíše zachytil "duchovní substance", ze které je stvořena.

Aby lidé žili tímto způsobem a šli cestou, která je nejzdravější a nejcitovější, musí čelit tomu, čeho se nejvíc bojí. Existuje opatrnost, která je skutečná (pokud je nebezpečí nablízku), a opatrnost, která nemá opodstatnění a která vychází z předchozích zranění. 

Říká se, že Vše co hledáš, hledá také Tebe, když postojíš (posedíš), najde si Tě. Divoška nás hledá.

Pro divokou ženu je trpělivost jednou z jejích největších Sil. Musíme se však naučit povolit stisk, kterým držíme obraz přežití, jinak nemůže nic růst.

Je-li život příliš kontrolován, dochází k tomu, že je méně a méně života ke kontrolování. 

Ano, můžeme se ocitnout i úplně na dně – v hladovění, se zraněnými instinkty, destruktivními volbami a vším ostatním! Pamatuj: dno je místem, kde se nacházejí veškeré žijící kořeny duše. Na dně je nejlepší půda k setí a pěstování něčeho nového. 

Přestože pohádky končí po deseti stranách, naše životy nikoliv. Tvoříme svazky, skládající se z mnoha dílů. I když jedna epizoda vede k úpadku, vždy na nás opět čeká další epizoda. 

Příležitosti udělat „TO“ správně, žít životy, jaké si zasloužíme, přichází stále. Neplýtvej časem nenáviděním neúspěchu. Neúspěch je velký učitel. Naslouchej, uč se, pokračuj. Sledujme model rozkladu, abychom mohly pokračovat jinak – v Síle – dál; předem cítit pasti, návnady a dokázat se jim vyhnout.

Žena, která je vysvobozena od hladovění Duše, se chce životem těšit! Hraje si. Impuls „Hrát si“ je instinktem, hra hlavní tepnou tvůrčího života. Kde není hra, není tvůrčí život. Být "hodná" znamená nemít tvůrčí život. 

Žena s poraněnými instinkty nemá volbu, trčí na místě. Její vitální chování se mění v letargii, netečnost nebo vnější agresivitu. Z přílišného „zdomácnění“ se přirozené impulsy (hrát si, mít vztah, zdolávat překážky, toulat se, komunikovat atd.) stáhnou do nevědomí, mimo automatický dosah. Buď se neobjevují vůbec – anebo se objeví, ale po dlouhé námaze, rozumování a bojování sama se sebou.

Společnost (či skupina) podporující, aby ženy odmítaly výstřednosti, podezíraly vše nové a neobvyklé, vyhýbaly se vášni, vitalitě a aby z osobního činily neosobní, tak požaduje společnost Mrtvých Žen.

Uzdravení raněného instinktu, začíná uvědoměním si toho, že k zajetí došlo, že byly narušeny obvyklé hranice ochrany.

Předstírá-li žena, že má svůj život srovnaný v malém úhledném balíčku, potom vše, čeho dosáhne, je to, že veškerou svoji vitální energii vecpe dolů do stínu. "Je mi dobře", říká... podíváme se na ni přes místnost, a vidíme, že jí dobře není. Navenek předstírá, že je spokojená nošením svých šatů a posloucháním malicherných řečí svého suchého manžela, může být zdvořilá (nebo si dovolit cynismus) ale uvnitř krvácí.

Typické pro zraněnou vnitřní Duši a také pro společnost, je nevnímat osobní tíseň SEBE SAMA.

Skrývání zastíraného duševního života nikdy nefunguje. Když to nejméně očekáváš, protrhává stěny. Je lepší vstát, postavit se a ŽÍT co nejvíce můžeš a jak nejlíp umíš.

V divoké duši je totiž něco, co nepřipustí, abychom donekonečna pouze přežívaly. Jenže společnost/kolektiv inspiruje ženy ke kapitulaci ve prospěch jejich "úzkých" hodnot..

Jak to, že jakákoliv jednotlivá žena se musí krčit, a prosit o život, jenž patří stejně pouze jí?

Číst dále
chevron-downarrow-right